Recenze: The End of the F***ing World aneb Šílený roadtrip

Hledáte tu nejdivnější dvojicí teenagerů, na kterou se dá vůbec narazit? Tak jste tady správně. 

The End of the F***ing World je Netflixová jednohubka, která ovšem rozhodně nespadá do žánru rodinné komedie a jako taková vážně není pro každého. Pokud jste ale fanoušky suchého britského humoru, nemáte-li problém s přehrší sprostých slov, sexuálních narážek, trochou krve a na dovršení toho všeho dokážete skousnout neortodoxní dvojku dospívajích, kteří vám budou většinu času připadat jako totální mimoni, je pro vás tenhle seriál téměř povinností. 

Seriál vznikl na motivy stejnojmeného komixu od Charlese Forsmana (ten je mimochodem autorem komixové předlohy i pro další seriál z dílny Netflixu - I Am Not Okay With This), který vyšel v roce 2013. Autor do pozadí díla reflektoval vlastní pocity z dospívání, během nějž se často cítil ztracený, odcizený od svých vrstevníků a byl okolnostmi donucen dospět až příliš rychle. 

James a Alyssa nejsou obyčejní dospívající. Ve skutečnosti mají do normálních puberťáků daleko asi tolik jako sériový vrah do něžné princezny (ne, že by se snad mezi princeznami občas nedaly nalézt i ty s pokroucenou myslí) Oba jsou zkrátka jiní; až příliš jiní na to, aby je okolní společnost vůbec brala vážně. James, který si ze svého dětství nese velmi hluboké šrámy na duši, o sobě s nezdolným přesvědčením tvrdí, že je psychopat neschopný prožívat jakékoliv emoce a rád by zjistil, jaké to je někoho zabít. Třeba právě Alyssu. Ta je, na rozdíl od mlčenlivého Jamese, neřízená střela, která řekne všechno, co jí přijde na jazyk; a obvykle to není nic milého ani slušného. 

Tuhle nevyzrálou dvojici nesvede dohromady žádná náhoda nebo snad osud, ale jejich podivínství. Po několika vzájemných interakcí (a konverzacích, které jsou většinu času vážně ujeté) se rozhodnou zmizet z domu a vyrazit do světa - a že ten velký širý svět není tak úplně přívětivé místečko zjistí opravdu záhy. Z nevinného výletu se brzy stává útěk před následky vlastních činů protkaný spoustou špatných a ještě horších rozhodnutí. 

Ačkoliv má seriál poměrně krátkou stopáž - první i druhá série mají 8 dílů, dlouhých průměrně dvacet minut - dokáže s postavami i dějem doslova čarovat. Postupný vývoj Jamese i Alyssy je zábavný, krásně vykreslený a vcelku pochopitelný (pomineme-li fakt, že nic z toho, co se těm dvěma děje, není tak úplně normální) Sledovat, jak se dvě dočista ztracené duše vzájemně poznávají, sbližují a postupně se učí někomu otevřít, je až zvláštně uspokojující. Stejně jako svižně ubíhající děj, který není skoupý na pár překvapujících momentů. 

Za zmínku rozhodně stojí i velice povedený soundtrack, který měl na starosti Graham Coxon. Hudební podkreslení je něco, co Netflix zkrátka umí. Najdeme tu spoustu příjemných kytarových tónů, country, swing i rock'n'roll. Doslova z něj dýchá atmosféra minulého tisíciletí a k seriálu sedí jako třešnička na podělanej banana-split.

Podtrženo a sečteno, The End of the F***ing World je další velice osobitou a velice kvalitní tvorbou z dílny Netflix. Jelikož ale nejde tak úplně o celo-rodinnou zábavu, ke sledování bych se zřejmě neusazovala s nejmladšími členy domácnosti, kteří by po sledování ještě mohli nedejbože vstřebat nějaké ty koňské nápady, kterých je v seriálu přehrše. Pokud máte ovšem trochu volného času a chuť na krátkou, skvělou jednohubku, dál už hledat nemusíte a směle do toho! 

Hodnocení: 9/10

Recenze: Far Cry New Dawn. Trochu jiné postapo.

Nejbarevnější postapokalyptická budoucnost, jakou jste kdy viděli

Před sedmnácti lety se v Montaně začaly k obloze zvedat atomové hřiby. V Hope County byste to ale jen těžko poznali, jelikož tohle staré dobré místo doslova kypí životem. A je nebezpečnější, než kdy dřív.

V době, kdy bylo oznámeno téma dalšího Far Cry, vyvolala informace hodně rozporuplné pocity. Jde totiž historicky o první sequel, který tato série vypustila do světa. 

Bohužel jde o pokračování dílu, kterému jen málokdo z nás skládal ovace ve stoje. Odbytá dějová linka a záporák Joseph Seed, postrádající charisma Vaase Motenegra nebo Pagana Mina, rozhodně nikoho nedonutil vyzdvihnout pátý díl na pomyslný piedestal. Spousta hráčů dokonce pitomost a plytkost scénáře nepřekousla a hru odložila nedohranou. Ač nejsem jedním z nich, dokonale chápu jejich frustraci, jelikož i já měla při příšerně otravných a opakujících se únosech hlavního hrdiny chuť poslat Ubisoft tam, kam slunce nesvítí. 

Většina z nás tak vyhlížela chystané pokračování poměrně skepticky a očekávala prostou kopii původního světa s mírně pozměněnými scenériemi, do které autoři zasadí několik nových příběhových misí. Svým způsobem jsme měli pravdu, ALE...

Far Cry New Dawn funguje až překvapivě dobře. Do starých známých herních mechanik přibylo pár vylepšení, čímž se hra trochu víc přiblížila k žánru RPG, ačkoliv ne tolik jako třeba série Assassins Creed. Nicméně tendence Ubisoftu tíhnout k role play je naprosto očividná. Modleme se, aby to u dalších her trochu nepřepískli, jelikož se obávám, že právě u série Far Cry by to byl spíš krok k horšímu.

Nepřátelé i základny mají nově několik úrovní, stejně jako vaše zbraně, takže sice můžete střílet jako bůh, ale se samopalem na prvním levelu elitního nepřítele zkrátka jen tak neudoláte. Můžete to sice zkusit, ale budete potřebovat spoustu munice, lékárniček a nezbude vám než doufat, že na vás někde za rohem nečeká jeho kamarád, který by vám vysypal zásobník do zad. To totiž bolí.

Hra již sice nenabízí možnost vylepšovat si zbraně komponenty jako tlumičem, dodatečným zásobníkem nebo optikou, ale kde by k tomu taky přišla že jo. Všechny zbraně jsou totiž vyrobené z toho, co svět nabízí. Ať jsou to plechovky od barvy, pytle na odpadky nebo třeba šroubovák. Díky bohu, jinak bychom se nemohli seznámit s pilometem. Ten funguje jako tichá zbraň na blízko, která navíc dokáže zasáhnout víc nepřátel najednou. Učiněné blaho.

Citelnou ztrátou hry je crafting, na jaký jsme byli doteď zvyklí. (Samozřejmě ne pro každého. Troufám si tvrdit, že spoustu hráčů tento aspekt hry spíš iritoval)
Už není třeba pobíhat po přírodě a hledat konkrétní zvířata, abyste si mohli spíchnout novou brašnu na léky nebo na munici. Tentokrát ze zvířat sbíráte jenom jeden druh kožešin, které následně používáte mimo jiné pro nákup nových zbraní nebo munice.

Hlavní surovinou, po které se budete většinu hry pídit, bude líh.
Spousty a spousty ethanolu, které nutně potřebujete pro vylepšení budov na vaší domovské základně Prosperity.
Do té budete muset první sehnat odborníky, kteří se budou starat o vás další obyvatele osady. Teprve ti založí specializovaná centra a odemknou vám tak další možnosti.
A nemyslete si, že se na to vyprdnete. Nemůžete.
Teprve vylepšením budov si totiž zvyšujete svoje zdraví, účinnost lékárniček, otevřete si přístup k lepším zbraním nebo třeba k výbušninám. Takže smůla. I vy budete muset shánět alkohol po všech čertech.

No a kde sehnat takovou spoustu lihu? Naštěstí pro vás je všude. Můžete unést cisternu, najít ho v bunkrech, do kterých se občas dostanete až po chvíli usilovného pátrání po vchodu, nebo můžete zaútočit na základnu banditů. Právě tam seženete největší zásoby alkoholu.
Základnu vyrabujete a buď si ji necháte ve vlastním područí, nebo ji opustíte a necháte nepřátele, aby se tam znovu nastěhovali. Ti se samozřejmě poučí ze svých chyb, lépe se opevní a nasadí na hlídky silnější nepřátele. Navíc přivezou další a větší zásoby lihu, který jim můžete znovu sebrat. Ač myšlenka jako taková nezní špatně, je to nuda. Komu by se proboha chtělo třikrát po sobě rabovat tu samou základnu? Mě teda ne.

Občas budete potřebovat vzácnější suroviny, které v Hope County nalézt nelze. Pro ty se budete muset vypravit na expedice.
Nasednete do vrtulníku, který vás přepraví na jiné místo kdekoliv ve světě, vyhodí vás, nechá vás ukrást suroviny a po zběsilé přestřelce vás znovu vyzvedne. Nemá to žádnou hlubokou myšlenku a prakticky nijak to neposouvá děj, ale na druhou stranu je příjemné občas obměnit scenérie, ve kterých se pohybujete.

A teď zpátky k příběhu.
Místa z původního dílu ani v nejmenším nepůsobí jako laciné kopie. Povětšinou na ně budete hledět spíš s příjemným sentimentem. Vidět základnu Josepha Seeda pod vodou je totiž až podivně uspokojující. Jako vážně.
A pokud si už stará známá místa příliš nepamatujete, přiblíží vám je jeden z vedlejších úkolů, při kterém je budete objevovat podle starých fotografií. Vlastně je to moc příjemná vložka. Mým osobním favoritem byl návrat na základnu F.E.A.R. a zmínka o Cheesburgerovi. Jak jen mi ten holomek chyběl, i když ochočený kanec Horatius mu poměrně dobře sekundoval.
Ne všichni staří známí ale zmizeli. Pořád se tu můžeme setkat s šílencem Hurkem, který už je hrdým tatínkem, nebo zachráníme pilota Nicka Furyho, se kterým si užijeme poměrně zábavnou misi v letadle, které bohužel zatím nedokáže vzlétnout.

Hlavním protivníkem budou tentokrát dvojčata Mickey a Lou. 
Ta vedou skupinu banditů, která rabují a plení místa po celém Hope County. Nicméně se zdá, že jim autoři tak nějak zapomněli přidat tu správnou motivaci. Za celou dějovou linku, která byla na můj vkus až příliš krátká (a to i na neplnohodnotný díl. Primal byl rozhodně obsáhlejší), jsem nepochopila, proč dvojčata dělají to, co dělají.
Jediným rozumným vysvětlením je zřejmě to, že jsou zkrátka zlá a to člověku k vytvoření určitého druhu pouta zkrátka nestačí. V porovnání s psychopatickým Vaasem a úlisným Paganem jsou trochu nudná a nezapamatovatelná.
Našla by se samozřejmě ještě velké množství poznámek a úryvků z děje, které se mi moc líbily, ale to by pro vás pak nebylo žádné překvapení. Prozradím vám tedy už jen to, že mise hlavního příběhu jsou příjemně různorodé a vůbec nenudí. Celou linku tak slupnete během několika herních hodin, což je u poměrně rozlehlého světa vlastně trochu škoda.

Suma sumárum je Far Cry New Dawn velice povedeným pokračováním Far Cry 5, který v mnoha ohledech svého předchůdce dokonce předčí. Pokud vás tedy předchozí díl naplnil zklamáním a frustrací, zkuste dát sérii ještě další šanci. Možná vás dokáže velmi mile překvapit.

Hodnocení: 7/10 

Fanfikce jsou prý pro amatéry

Harry Potter, Marvel, DC, Maze Runner, Supernatural, The Vampire Diaries, Hunger Games

Tyhle fenomény mají něco společného. A co že to má být? V hlubinách internetu k nim najdete obrovské množství fanfikcí. Vážně obrovské. Nekecám.

A věřte mi, že pokud se vypravíte na lov kvalitních kousků, budete se muset ozbrojit nekonečnou trpělivostí, probrodit se skrz páchnoucí bahno a pohyblivé písky, než se vám vůbec podaří nalézt dílo, které kvalitou alespoň vzdáleně připomíná původní předlohu. 

Smutnou skutečností totiž zůstává fakt, že fanfikce jako žánr je považován za něco, co vlastně nemá žádná pravidla. Právě proto po ní často sahají amatéři s téměř žádnými zkušenostmi s tvorbou textů. Jsou to ti, kteří si chtějí pouze splnit svoje mnohdy výstřední fantazie a psaní jako takové je vlastně vůbec nezajímá. 

Já ale věřím, že nikdo takový se ke čtení mých textů nedostane. Zaměřím se tedy na vás ostatní, kteří máte fanfikce rádi a chcete je psát dobře tak, aby jejich kvalita byla srovnatelná s originálními díly. (Nenechte se mýlit, osobně rozhodně nepovažuji fanfikce za něco neoriginálního nebo snad podřadného. Ve skutečnosti je to jeden z mých nejoblíbenějších literárních žánrů)

Spousta lidí má zažito, že napsat fanfikci je daleko jednodušší, než vystavět nové dílo od základů. A to je moji milí autoři co? No naprostá blbost.

Víte, že základem dobrého díla je předpoklad, že vy jakožto autor, znáte daný svět lépe, než čtenář? 

U zcela autorských děl to většinou není tak velký oříšek. Čtenář si jen stěží představí pozadí příběhu lépe než vy, tudíž vás pravděpodobně nebude kritizovat za drobné logické chybičky, které se vám díky autorské slepotě někam schovaly (Pokud zrovna netvoříte obrovský svět jako třeba George R. R. Martin a vaši fanoušci nebudou trávit hodiny svého času rozebíráním každého detailu vašeho díla. Ale věřte mi, k tomu se pravděpodobně nikdo z nás nikdy nedobere.)

U fanfikcí je to ale bohužel/bohudík tak trochu jinak. Tahle díla totiž obvykle čtou zarytí fanoušci fandomu, kteří už mají o světě a jeho postavách poměrně ucelenou představu. A všem je vám už předpokládám jasné, kam tím mířím.

Kánon

Kánon by měla být vaše modla. Jistý rámec, který by měl ohraničovat všechno, co uděláte. Něco, nad čím se zamyslíte pokaždé, než napíšete jakoukoliv činnost nebo událost. Musíte se sami sebe zeptat je-li to (hmm... jelito), co se chystáte napsat, vůbec možné.

Vždycky, když pak zatoužíte vrazit studentovi Bradavic do rukou nějaký fakt kůl smartfoun, vzpomeňte si na to, že za zdmi školy čar a kouzel nefungují mudlovské přístroje!

Pokud bude chtít vaše hrdinka mávat nad hlavou Thorovým kladivem, jste si naprosto jistí, že víte, jak to vysvětlíte čtenářům? Jestli je to prostá smrtelnice a ani zdaleka nepatří mezi Ásy, nechte Mjölnir radši být.

POZOR!

Neznamená to, že si originální koncept nemůžete ohýbat a upravovat podle svých potřeb. Stačí, když u toho budete přemýšlet. Cokoliv, co uděláte, musíte vysvětlit dle zákonitostí daného světa.

Pokud tak chcete z Harryho Pottera udělat obyčejného kluka bez jizvy na čele, není to problém. Jenom se musíte sami sebe zeptat, co by se muselo stát, aby se Harry nestal vyvoleným. Tehdy si možná vzpomenete, že věštba nemusela platit pouze pro něj.
A ejhle, máme zápletku!
Voldemort si tehdy nevybral Harryho, ale místo něj napadl Nevilla. Za něj se bohužel rodiče neobětovali, tudíž Vy-víte-kdo zůstal u moci a Harry tak bude vyrůstat v nadvládě Smrtijedů, kteří se budou pokoušet zotročit mudly.

A takových možností najdete nepřeberně mnoho. Hrajte si s nimi, objevujte, ale nepřekračujte pomyslné hranice, které oddělují kvalitní nápad od paskvilu.

Nemusíte vědět vše. Stačí vědět, kde hledat. 

Pokud neznáte svět tak dokonale, jak byste potřebovali, je potřeba vědět, kde všechny informace zjistit. Nestyďte se za to. I ti, kteří píší fanfikce z daného fandomu roky, se občas musí podívat a ověřit si informace.
Vaším nejlepším kamarádem by se na dlouhé hodiny měla stát Wikia, kde obvykle najdete všechno, co potřebujete vědět. Mnohdy je to otravné, mnohdy frustrující, ale téměř vždy nezbytně nutné.
Přimhouřit očko se dá snad jenom v případě, že se pustíte do AU díla, které si bere na paškál pouze původní postavy, nikoliv svět a děj, ale o tom až někdy později.
Pokud tedy nejste ochotni takový průzkum udělat a poznat tak do hloubky původní kánon, do fanfikce se radši ani nepouštějte. Radši vymyslete nový svět, ve kterém budou platit jen vaše pravidla a ne taková, která vymyslel někdo jiný.

Další odnoží jsou pak fanfikce ze života herců/zpěváků/youtuberů a dalších. Asi vás zklamu, ale k tomu tématu se vyjadřovat nebudu. A to z jednoho prostého důvodu – nevyhledávám je, nejsem si jistá jestli se vůbec dá na základě rozhovorů a článků odhadnout povaha natolik, aby mohlo vzniknout realistické dílo a ohromně bych se bála, že svého oblíbence svým uměním spíše dehonestuji, než cokoliv jiného. Nicméně to už je samozřejmě na uvážení každého z vás.

Ještě pořád si myslíte, že psaní fanfikcí je pro amatéry a je jenom o lenosti autorů? Ať je vaše odpověď jakákoliv, můžete se pořád ponořit hlouběji a přečíst si nějaký další článek k tématu.

↓↓↓

OC charakter ve fanfikci (připravuje se)

Jak dobře vystihnout původní postavu (připravuje se)

Jak zapojit nový příběh do původního světa (připravuje se)

AU dílo - Alternative universe (připravuje se)

Ošemetný shipping (připravuje se)

Slash (připravuje se)

↑↑↑

Ahoj, já jsem Mary Sue

Ahoj, jmenuji se Mary, ale kamarádi mi říkají Sue. 

Naučila jsem se mluvit už v půl roce a v deseti letech mě přijali ke studiu na právech. Mimo to skvěle zpívám, tančím, ovládám bojová umění, z očí mi šlehají lasery a každou noc zachraňuji svět před jistou zkázou.

Boží, no ne? Každý by chtěl být jako Mary Sue (nebo Gary Stu ♂). Je krásná, je oblíbená (no ze začátku možná ani ne, ale později ji stejně každý miluje), všechno na co sáhne se jí okamžitě daří, nehledě na skutečnost, že nepotřebuje ničí pomoc; zkrátka dokonalost sama. Kéž by svět byl plný takových bytostí, hned by se tu žilo daleko lépe!

A teď vážně.

To úplně nejvíc nejhlavnější pravidlo týkající se postav – musí být uvěřitelné.

Zní to jednoduše? Možná. Ve skutečnosti ale není. Tvorba postavy je totiž velice komplexní záležitost, ač se tak na první pohled nemusí jevit. Více se o ní dozvíte → Tady ←

K vytvářením Mary Sue postav nejčastěji tíhnou mladí autoři a tenhle nešvár s postupujícími léty pomalu ustupuje. Tím to samozřejmě nemíním bagatelizovat, jelikož nejde o stoprocentní pravidlo, ale statisticky to tak opravdu je.

Vysvětlení je vlastně naprosto pochopitelné a jednoduché. Ve skutečnosti totiž téměř všichni tvoříme své postavy pouze kombinací dvou způsobů:

• Prvním z nich je jistá reflexe toho, co jsme si za život přečetli, zhlédli, poslechli si. Vzpomínáme na své (ne)oblíbené literární a filmové hrdiny a s jejich pomocí skládáme vlastní osobitý charakter pro svou postavu. Někdy si to možná ani neuvědomujeme, ale děláme to prakticky všichni a není na tom vůbec nic špatného

• Druhým způsobem je inspirace v realitě; tedy ve světě kolem nás. Promítáme do postav charaktery lidí, které známe, nebo se kterými jsme se během života setkali. Ať už to bylo v positivním nebo negativním slova smyslu.

A přesně tady je hlavní kámen úrazu. Mladým autorům chybí něco, co se zkrátka naučit nedá – životní zkušenosti. Ty přichází postupně a nikdo z nás nemůže očekávat, že lusknutím prstu napíše realistický román o rozvratu manželství, když teprve vychází střední školu. Právě proto bývají často

Naštěstí se dá druhý způsob vyvážit právě tím prvním. Stačí, abyste sami pro sebe analyzovali postavy, které už byly vytvořeny někým jiným. Sledujte, jak se projevují. Všimněte si, že mají silné, ale i slabé stránky, že občas potřebují něčí pomoc, že se jim jednou za čas něco nevydaří.

Když je postava dokonalá a vše zvládne sama, z příběhu se vytratí veškeré napínavé momenty, kdy se o ni čtenáři bojí a třesou se, jak to s ní vlastně nakonec dopadne.
Pokud si nejste jistí, pomozte si jednoduchou tabulku, která vám pomůže vyvážit vlastnosti a udělat tak postavu realističtější. Za každou positivní vlastnost přidejte i jednu negativní a řiďte se podle toho.

Příklad: Chceme mít postavu která je krásná, inteligentní, dokáže věštit budoucnost a zároveň číst myšlenky. Zní to skoro dokonale, co? Jenže je dost nepravděpodobné, že někdo takový bude zároveň i skromný, pokorný a se srdcem na dlani. 

Takže ač je naše postava krásná, bude to o sobě moc dobře vědět a bude kvůli tomu trochu namyšlená. Ačkoliv je inteligentní, díky netrpělivosti ji ne vždy všechno vyjde tak, jak by si přála. I když dokáže věštit, nezvládá to dělat jenom nesobecky pro ostatní a občas svojí moci zneužije pro vlastní potřebu. A ač zvládá číst myšlenky lidí v okolí, často si z toho vybírá jenom to, co zrovna slyšet chce. Nicméně rozhodně nejde o zlou osobu, jen jí občas přemůžou i ty méně cnostné vlastnosti, které má každý z nás. 

Je dokonalá? Jen stěží. Je uvěřitelná? Pravděpodobně daleko víc, než kdybychom použili pouze vlastnosti v levém sloupci. Teď už stačí najít přirozenou rovnováhu mezi klady a zápory, nezabíhat do extrémů a pokusit se tak svého hrdinu vykreslit ☺

Pokud se vám to zatím tak úplně nevede, nezoufejte. Trénujte. S každou další postavu se vám bude dařit víc a víc propracovat její uvěřitelnost, jelikož trénink dělá mistry.

Mimo to i literatura na pultech knihkupectví je občas plná charakterů, které jsou tak trochu Mary Sue. A nemusíme ani nijak dlouze hledat.

Bella Swan ze Stmívání je naprosto typickým příkladem. Proč? Jistě, možná jí jsou přisouzeny nějaké ty negativní vlastnosti jako třeba nemotornost. Autorka nám navíc s oblibou připomíná, že Bella není vlastně vůbec ničím zvláštní a zajímavá, ale přesto ji miluje prakticky každý chlapec ze školy.
Edward (mimochodem typický Gary Stu) ji zbožňuje tolik, že si nemůže v žádném případě pomoct a musí jí být neustále na blízku. Střih. Jako jediná je schopná odolávat speciálním schopnostem upírů. Střih. Bella zachraňuje Edwarda před sebevraždou v Itálii. Střih. Upíři i vlkodlaci chrání Bellu i za cenu vlastních životů. Střih. Bella porodí zázračné díte. Střih. Její sebeovládání jako novorozeného upíra je naprosto výjimečné.

Myslím, že netřeba dalších příkladů. Už je vám určitě naprosto jasné, jak vypadá taková přehnaně dokonalá postava. Doufám, že chápete, proč není úplně nejvhodnějším hrdinou, a jak se máte vyvarovat jejímu vytvoření.

Lekci máme za sebou. Hurá.

Teď je čas vrhnout se do návrhu nového, realistického hrdiny, kterého čtenáři nerozpoznají od opravdového člověka!

Psaní zdar!

→ Otestujte si, jestli je vaše postava Mary Sue ←

Slasti a strasti autorských vod

Vítejte! 

Pokud čtete tento článek, s největší pravděpodobností jste nadšenými pisálky, kteří svá díla buď někde publikují nebo možná jenom schovávají do šuplíku. Literární tvorba je pro vás zkrátka relaxační technikou, koníčkem, smyslem života, případně doplňte cokoliv jiného, co pro vás psaní znamená. Pokud vás ale skládání písmenek nechává chladnými a zabloudili jste sem tak trochu omylem, i tak se můžete zdržet – určitě se najde něco, co zaujme vaši pozornost.

Možná jste si všimli, že jsem se záměrně vyhnula oslovení spisovatelé. Mám k tomu jeden (s)prostý důvod. Už několikrát jsem se totiž střetla se zarytým tvrzením, že my amatéři nemáme právo nazývat se spisovateli. 

Nechci tedy dráždit hady bosou nohou, nechám je vyhřívat se na kamenech, aby neměli důvod syčet a kousat, a nebudu nás, jakožto "pouhé" nadšence, takto nazývat. 

Ale jen tak mezi námi – vy sami si říkejte jakkoliv chcete; spisovatel, literární génius, umělec, borec, mocný džin, král Jelimán, je to jedno. Proč? Protože je to vaše fantazie, váš svět a váš odkaz. 

Ale pozor! 

Problém není říkat si tak, jak uznáte za vhodné. Problém je, pokud sami sebe opravdu považujete za génia. 

Vystavuji se riziku, že si to spousta z vás vezme osobně a už ode mě nebude chtít číst ani čárku, ale napsat to musím: Nikdy nebudete dokonalí! 
Čím dřív si to uvědomíte, tím lépe. Spolkněte tedy svoji hrdost a nechte si poradit. Pozitivní kritika je krásná věc, ale je to hlavně ta neoblíbená negativní kritika, co vás posouvá dopředu (pochopitelně jenom v případě, že je konstruktivní a není to jenom plytký hejt závistivce, který nedokáže sepsat ani nákupní seznam) 

A teď už se společně vrhněme do víru žánrů, postav, zápletek, nových světů, typů i tipů (no není ta čeština nádherná?) a mnoha dalších kratochvílí. Držte si klobouky, bude to jízda! 

Vyber si směr, kterým se chceš vydat

↓↓↓

Postavy

• Jak vytvořit realistickou postavu (připravuje se) 

• Vyvarujte se Mary Sue
• I záporáci jsou lidi (připravuje se)

Žánry

• Fanfikce obecně

  ○ OC charakter (připravuje se) 

  ○ 

  ○

  ○

Recenze: Tiché místo. Promluv a nepřežiješ

Jaké je žít v permanentním tichu, kde každý zvuk může přinést smrt? 

Zapnuli jste film a z reproduktorů nevychází žádný zvuk? Pokud zrovna sledujete Tiché místo, nepanikařte, vaše zařízení je s největší pravděpodobností naprosto v pořádku. Celý film je totiž velice skoupý na slova a pokud se hlavní hrdinové musí dorozumívat, používají převážně znakovou řeč. 

Sledujeme příběh rodiny přežívající na americkém venkově, jejichž malá farma jim pravděpodobně zachránila život. Poskytuje totiž jídlo ve formě kukuřice, úkryt pod podlahou dřevěné stodoly a dostatek místa pro život. Otec Lee (John Krasinski, který je mimochodem i režisérem tohoto počinu) se stal typickým živitelem rodiny; zajišťuje ochranu, zásoby a chodí na lov, aby mohl své rodině poskytnout co nejkvalitnější život. Matka Evelyn (Emily Blunt) vaří večeře, pere prádlo a stará se o děti, které tráví večery nad deskovými hrami. Zkrátka běžná rodinná pohoda. Jediným problémem je, že tohle vše musí probíhat v naprosté tichosti. Každý hlasitější zvuk totiž může přilákat pozornost vraždících mutantů s hypersluchem, kteří vypadají jako kdyby vypadly z Resident Evil universa. Rodinka se má navíc v nejbližší době rozrůst o další přírůstek a představa porodu, při kterém nesmíte vydat ani hlásku, zní až děsivě nereálně.

Do děje je divák vhozen po hlavě a pokud očekáváte, že se v průběhu filmu dozvíte, co se na planetě zemi vlastně stalo, budete pravděpodobně zklamaní. Scénář a režie totiž ze všeho nejvíc připomíná jednu z Kingových povídek a připodobnila bych ji například k poměrně úspěšnému hororu Mlha (2007). A jak to tak v povídkách bývá, hlavní není pozadí příběhu, ale příběh samotný. Nikdo vám tak nevysvětlí, odkud se vzaly ty šeredné potvory, a jak se jim vůbec podařilo převzít nadvládu v potravním řetězci. Zkrátka to musíte přijmout jako neměnný fakt. 

Herecké výkony jsou uvěřitelné a žádný z nich příliš nezaostává za jinými. Největší prostor nicméně dostala vcelku zaslouženě Emily Blunt, které jsem věřila každou trochu té šílené fyzické bolesti, kterou zažívala a nesměla projevit nahlas. Délka filmu je navíc přímo úměrná zápletce, která není kdovíjak složitá a propracovaná. Hodina a půl čistého času je tak naprosto adekvátní. Díky tomu vše hladce plyne a hluchých míst je jenom minimum. Z počátečního plíživého strachu z neznáma se postupně přechází ve starý známý survival horor, který ovšem stále funguje poměrně dobře a nepůsobí nijak přehnaně. 

S nelogičnostmi příběhu je to už trochu horší. Pokud si chcete počin stoprocentně užít, doporučuji vypnout mozek a nechat se unášet tíživou atmosférou filmu podtrženou nenápadným, ale účinným hudebním podkreslením. Jakmile se totiž začnete zabývat drobnými detaily, které nedávají absolutní smysl ('Kde ta rodina sakra bere elektřinu?'), pravděpodobně ztratíte nit a jinak dobře vystupňované napětí klesne do béčkových vod.

Celkový dojem je nicméně i přes drobné mouchy velice dobrý. Atmosféra funguje na jedničku, za což zřejmě může i netradiční pojetí a absence množství stupidních dialogů, které často bývají hlavním kamenem úrazu. Pokud jste tedy fanoušky podobného žánru, je pro vás zhlédnutí filmu téměř povinností. Stačí se naladit na správnou notu, zhasnout světla a hlavně zůstat tiše jako myšky, protože nikdy nevíte, co můžete hlukem přivolat. 

Hodnocení: 7/10

Recenze: Life is Strange. Ověřte si teorii chaosu v praxi.

Povedená grafická adventura, jejíž příběh vás chytne a už nepustí. 

Vítejte v Arcadia Bay. Populace: asi 2 000 obyvatel. Nebo možná jenom 2 – to už záleží čistě na vašich rozhodnutí. 

Nebudeme si nic nalhávat. Kvalitní příběh je základem pro dobrou adventuru. Jen stěží budete dlouhé hodiny hrát za hlavního hrdinu, který je vám naprosto ukradený. Pokud vás vůbec nezajímá, co si pro něj scénář připravil dál, dřív nebo později takovou hru zkrátka vypnete a s největší pravděpodobností už nepocítíte touhu se k ní znovu vracet. 

Life is Strange takovou hrou naštěstí není. Ač má trochu pomalejší rozjezd, stejně je na ní už od počátku něco magicky přitažlivého. Můžete si totiž tak říkajíc zahrát na boha. Řekli jste při hádce v pominutí smyslů něco, co jste nechtěli? Žádný problém. Prostě vrátíte čas o pár minut zpátky a všechno je zase v pořádku. Takovou schopnost by občas určitě ocenil nejeden z nás. A Maxine Caulfieldová, hlavní hrdinka série, ji využívá opravdu často.

Od chvíle, kdy na dámských záchodech odhalí svou nově nabytou moc, se roztáčí kolotoč událostí, ze kterého už nejde jen tak vystoupit. Ze začátku se může zdát, že jde o pohodovou a zábavnou jízdu, jenž vnese barvy do – jinak šedého a všedního – života introvertní studentky fotografického oboru. Max ale velice rychle pochopí, že se u téhle zábavné atrakce tak trochu zasekly brzdy a už z ní zkrátka nejde vystoupit. Stále častější vize apokalyptické budoucnosti, která má dopadnout tvrdou pěstí přímo na poklidné městečko v Oregonu, napovídají, že všeobecná neoblíbenost hlavní hrdinky mezi spolužáky, bude až tím úplně posledním problémem. Mrtví ptáci, vyvržené velryby, sníh v horkém dni nebo třeba neočekávané zatmění Slunce. Příroda se zkrátka zbláznila a dává celému městu dost okatě najevo, že něco není v pořádku.

Počasí ale není vaší jedinou starostí. Life is Strange stále zůstává v první řadě dramatem o strastech dospívání a mezilidských vztazích. A je jenom na vás, jakým směrem se budou ubírat. Hra vám v tomto ohledu nechává poměrně volné ruce. Můžete z Max udělat empatickou a nesobeckou kamarádku, která používá svůj dar k pomoci ostatním a postupně si tak získá na svou stranu většinu kampusu i města. Klidně se ale občas můžete chovat jako rozmazlený spratek, který by zasloužil pár výchovných facek. Ať se rozhodnete jakkoliv, je příjemné vědět, že čas je na vaší straně. Nebo vám to tak alespoň může ze začátku připadat.

Jak tomu tak ovšem bývá, hrátky s časem nikdy nejsou tak úplně bez následků. Každé rozhodnutí, každý jeden krok, bude mít v budoucnosti jistý dopad. Jestli dobrý nebo špatný, to ukáže až další postup. Můžete se domnívat, že jste udělali krásnou a dobrosrdečnou věc, která se nakonec jako bumerang vrátí a bodne vás do zad. Po chvíli hraní vás začne obrázek motýla, objevující se vždy ve chvíli rozhodnutí, které jednou ovlivní budoucnost, vcelku děsit. A vzhledem k možnosti vracet se a měnit svá rozhodnutí, budete neustále přemýšlet, jestli jste radši neměli říct nebo udělat něco jiného.

Občas se od vás posun zpět do minulosti dokonce očekává. Během rozhovoru nasbíráte munici, kterou obratem použijete, abyste si získali něčí důvěru. Jindy se zase dokážete vloupat do uzamčené místnosti, nasbírat důkazy, a nakonec za sebou bezpečně zahladit stopy. Nikdo vám totiž nemůže dokázat něco, co se ve skutečnosti vůbec nestalo. Potenciál cestování časem je tak opravdu využit do sebemenšího detailu.

Zpočátku vás možná bude rozčilovat na první pohled trochu odfláknutá 'simíkovská' grafika. Textury prostředí jsou nijaké, mimika postav si zřejmě odskočila na pivo do baru a z jednoduchých kreseb, které mají představovat fotografie, občas jen těžko poznáte, koho mají vlastně zobrazovat. Tohle všechno ovšem hře velice rychle odpustíte, a to z jediného důvodu – pochopíte, že je hlavně o silném příběhu a emocích, které ve vás má vyvolat. A pokud má hra dobré scénáristy, k zaujetí hráče nepotřebuje bezchybnou realistickou grafiku. Tím samozřejmě nechci říct, že by jí propracovanější kabátek neslušel. Nicméně, ruku na srdce, adventury nejsou natolik žádaný žánr, aby si mohla studia dovolit investovat další miliony navíc do jejich vývoje. To by totiž mohla být doslova sázka do loterie.

Co naopak musím vyzdvihnout až do nebes, je soundtrack. Po většinu času poklidný a melancholický, dokonale vykreslující náladu celého příběhu. Nejdůležitějším nástrojem bývá kytara a dlouhé táhlé tóny, které se k dílu perfektně hodí. Prohlubuje veškeré emoce, které se na vás během hry valí ze všech stran. Často musíte udělat rozhodnutí, které vás nebudou ani v nejmenším těšit, která otřesou vaší morálkou a, stejně jako Max, si budete občas některá z nich vyčítat. Potom se stačí zaposlouchat do hudby, zamyslet se nad vnitřním monologem hlavní hrdinky a naladit se na podobnou vlnu. Přesně v tom tkví pravé kouzlo Life is Strange.

Postavy a jejich vývoj jsou vlastně hlavním tahounem celého díla. Pokud vás nezajímá exkurze do života amerických teenagerů, hra vás pravděpodobně příliš neosloví. Ač se může zdát, že cestování časem je ústředním motivem, ve skutečnosti je jenom příběhem v pozadí. Tím hlavním tématem je přátelství. Maxine má ve svém okolí spoustu lidí, kteří nějakým způsobem zasahují do jejího života. Nábožensky založenou Kate, které zničí život jediné virální video kolující po škole. Zlou a zákeřnou Victorii, jež využije každou záminku k ponížení svých spolužáků. Nevyrovnaného Nathana, jehož rodina vlastní polovinu Arcadia Bay, včetně celé školy. Nebo trochu zvláštního nerda Warrena, který by pro Maxine udělal cokoliv na světě. Všechna tahle přátelství a nepřátelství ovšem stojí v tmavém stínu Chloe Priceové. 

Nerozlučné přítelkyně, rozdělené cestami osudu, se po letech znovu setkávají. A tam začíná i končí celý příběh. Chloe je téměř pravým opakem Max. Punkerka tělem i duší; problémové extrovertní děvče, které koketuje s alkoholem, drogami a nezřízeným způsobem života. Uvnitř se ovšem skrývá nejisté, zlomené dítě, které s pomocí své kamarádky hledá životní radost a štěstí. Jejich přátelství je bolestivé, komplikované, ale naprosto ryzí. Provází vás nehledě na rozhodnutí, která během hry učiníte. Maxina motivace tak bude zcela očividná – za každých okolností zachránit své duševní dvojče, nehledě na cenu. 

Mnohé z vás určitě zarazí očividná podobnost s některými filmovými díly uplynulé doby. Tvůrci se nicméně příliš netajili tím, kde brali inspiraci. Většině z předloh navíc vzdali sympatický hold v podobě množství easter eggů, na které můžete narazit na každém kroku. Ať už je to městečko Twin Peaks, které bylo zřejmě nenápadnou předlohou pro Arcadia Bay, Donnie Darko nebo třeba Osudový dotek, jen stěží bychom to mohli nazvat vykrádáním motivu. 

V mých očích tak zůstává největším mínusem jedna drobnost, kterou trpí i spousta podobných her. Například drtivá většina počinů od Telltale. Příběh se může tvářit jako volný, zcela podléhající vaším rozhodnutím, ale to zkrátka není tak úplně pravda. Tvůrci vás chytře, ale přesto občas až trochu okatě, vedou cestou, kterou vám vytyčili. A to se týká hlavně mezilidských vztahů. Občas vám dají možnost interagovat s vedlejšími postavami, aby vám nevzali možnost volby. Zároveň vám ale dost jasně naznačí, že ta, kolem které se má točit naprosto vše, je Chloe. A to může být občas trochu otravné. Obzvlášť pokud vám tahle modrovlasá dračice tak úplně nepadla do oka. 

Podtrženo a sečteno, výsledek je jasný. Pokud jste milovníkem silných příběhů a nepotřebujete ke kvalitnímu hernímu zážitku nikdy nekončící akci a hektolitry krve, určitě po Life is Strange sáhněte. Rozhodně neprohloupíte. Odnesete si kvalitní emocionální zážitek a ještě pár dní po dohrání vám na jazyku pravděpodobně zůstane podivně hořkosladká chuť.

Hodnocení: 9/10 

Max. Kdybych měla tvoje schopnosti, vrátila bych se zpátky časem a změnila všechno. Všechno!